Zlatý poklad se zrodil roku 1919 v rámci třetí, poslední fáze Rašínovy měnové reformy, kdy jsme po osamostatnění získali přibližně 12 tun zlata, většinu převedením z Rakousko-uherské banky, ale například i z dobrovolných darů občanů, nebo půjček ve zlatě. Během následujících tří let se zlaté rezervy postupně navyšovaly a k lednu 1922 se vyšplhaly na více než 19 tun. O další tři roky později proběhla občanská sbírka, kterou bychom mohli srovnat třeba s vybíráním peněz na obnovu Národního divadla, jež poklad více než zdvojnásobila a dostala ho na 40,8 tun. Zlato přibývalo i nadále, v roce 1929 jsme jako země již drželi přes 56 tun drahého kovu a v roce 1938 celých 96,6 tun. Situace v Číně a později i Německu se však vyhrocovala a druhá světová válka byla na spadnutí. Proto se většina rezerv ukládala do trezorů ve Švýcarsku nebo Velké Británii. V Praze se nacházelo jen 6,3 tun kovu.

 

Nejen politický, ale i zlatý zvrat nastal po mnichovské dohodě. 4. března 1939 Československo pod nátlakem odevzdalo nacistickému Německu 14,5 tuny svých zásob, které měly sloužit ke krytí československých bankovek získaných Německou říšskou bankou z pohraničí. Během války ukradli Němci z pokladu dalších 45 tun. Zpět se k nám dostalo ale jen 24,5 tuny, čili pouze 54 % ze zcizeného jmění. Prvních 6 tun Němci vrátili jako zálohu již v roce 1947. Zbytek se vrátil až počátkem osmdesátých let, ovšem až po zaplacení pohledávek, které mělo Československo s Velkou Británií a Spojenými státy americkými. Jednalo se například o dluh deseti milionů liber, mnichovského úvěru, které nám poskytla Velká Británie na uklidnění hospodářské situace u nás po odloučení pohraničních částí. USA zase vymáhalo 84,4 milionů dolarů jako odškodnění znárodněného majetku Čechoslováků, co později získali americké občanství.

 

Po komplikovaných letech ve stínu socialistického režimu se situace ustálila. Česká republika přišla o třetinu zlatých rezerv v roce 1992, kdy menší část připadla Slovensku.

 

Před dvaceti lety, tedy v roce 1998, držela Česká republika skoro 70 tun zlata, ovšem Česká národní banka téhož roku prodala 56 tun, takže se z původních sta tisíc kilogramů stalo jen 14 000. Objem pokladu se do současnosti dále zmenšoval a v září 2018 činil podle zprávy ČNB 8,7 tun.

 

Zlaté rezervy České republiky jsou ve srovnání s Evropou velmi nízké. Pro srovnání můžeme uvést Slovensko, které drží 31,7 tuny z někdejšího československého zlata. To činí 28 % jeho aktuálních devizových rezerv. Státy Evropské unie drží ve zlatě téměř 54 % svých rezerv, mezi nimi má největší podíl zlata v rezervách Německo (69,6 %). Podle Světového rady pro zlato (World Gold Council) je hlavním důvodem hromadění drahého kovu ve vyspělých zemích čím dál oblíbenější diverzifikace rezerv a do budoucna můžeme očekávat další zvýšení jejich zlatých pokladů. Otázkou ovšem zůstává, zda se jejich vzorem bude inspirovat i Česká republika.